Barva, kresba, ředění
Pestrou škálu kočičí srsti neurčují jen barvy, ale také různé kresby srsti. Barva srsti je určena tzv. melaniny, čokoládovou, skořicovou ap. Phaeomelanin sice může zmutovat také, ale výsledné změny nejsou tak patrné. Proto se všem odstínům červené barvy říká prostě – červená.
Jinou odchylkou řady melaninů může vzniknout zmenšení intenzity barvy. Z černé se stává modrá, z čokoládové lila a ze skořicové plavá. Zředěním červené barvy vzniká krémově zbarvená srst.
Kresby srsti – tabby
Pro každého, kdo se jen zběžně dostane k pozorování koček, existuje jedna nejběžnější kresba srsti – mourovatost. Ovšem pozor, mezi odborníky byste neobstáli.
Existují čtyři kresby kočičí srsti: s tickingem (ticked),dále tygrovaná (mackerel), tečkovaná (spotted) a mramorovaná (blotched). Kresba srsti spočívá v jednom genu, který potlačí pigmentaci v určitých místech srsti. V chlupech tak vznikají jakési optické proužky, které lze dobře pozorovat i tehdy, prohlédneme-li si pozorně jeden jediný chlup kterékoliv kočky s kresbou. Na chlupu se postupně střídají černobéžové a černé proužky, přičemž ty tmavší udávají skutečnou barvu srsti. Tak například modrá kočka s mramorovanou kresbou se nazývá modře mramorovaná neboli blue tabby blotched.
Poznat rozdíl mezi kresbou tygrovanou a tečkovanou je úkol pro opravdové experty. Obě kresby mají základ ve společném genu, takže rozdíl mezi oběma není nijak závažný, a určit kresbu přesně lze jen důkladným prohlédnutím chlupu ze srsti. Proužky tečkované srsti jsou na rozdíl od tygrované přerušovány.
Kočky mající kresbu jsou někdy nazývány kočkami s aguti. Pokud by totiž nebylo tohoto genu, kresby by vůbec nebyly vidět. Pokud má chovatel kočku bez kresby, buď se jedná o kočičku, která má sice geny kresby, ale postrádá gen aguti, nebo o kočku nonaguti, tedy o kočku bez příslušného genu a tím i bez genetického předpokladu k tomu mít kresbu.
Příklady barev kočičí srsti
Zajímavým zbarvením je tortie, hovorově želva, resp. želvovinová barva. Základní barvou je vždy černá nebo její odvozenina. Tato srst obsahuje jak eumelaniny, tak phaeomelaniny, takže odstíny jsou skutečně pestré: kombinace černé a červené barvy, čokoládové s červenou, skořicové s červenou. Když se k tomu přidá zředěné želvovinové zabarvení, rodí se kočky modrá s krémovou, lila s krémovou, plavá s krémovou... Pokud je převaha eumelaninu, kočka je pak téměř celá černá (čokoládová, skořicová, modrá, lila, plavá) s několika skvrnami různých velikostí červené nebo krémové.
Černo-červené želvovinové kočce říkáme černá želvovinová (black tortie), kočce lila a krémové lila želvovinová (lilac tortie). Želvovinová kočka může mít bílé skvrny. Takovým se u nás často říká májové kotětříbarevná kočka, i když je oficiálně vedená jako želvovinová s bílou.
nebo
Želvovinové kočky mohou mít také kresbu, konkrétně tabby kresbu. Tak například želvovinová čokoládová může mít pod želvovinovými skvrnami ještě kresbu a nazývá se čokoládová želvovinová tygrovaná.
Želvovinové zbarvení převládá jen u kočiček, nikoliv u kocourů.
Když má kočka akromelanické znaky
Pokud jsou kočky na těle světlejší a tmavší mají jen masku, uši, končetiny a ocas, označuje se takové zbarvení jako colour point nebo himálajské odznaky. Skutečná barva kočky je vždy ta tmavší. Příčinou, pro kterou se skutečná barva kočky projevuje takto "okrajově", je tělesná teplota: jsou to místa s nejnižší teplotou na těle. Odznaky mohou být nejen v jedné barvě, jak je tomu např. u siamských koček, ale také želvovinové, želvovinové s kresbou, želvovinové s kresbou a tabby kresbou. Jediné, co mají kočky s akromelanickými znaky společné, je modrá barva očí.Proč je kočka stříbřitá
Stříbřitost vzniká tehdy, jsou li chlupy u kořínků bílé a skutečnou barvu vykazují až na svém konečku. Stříbřitost umožňuje gen inhibitor, který pigmentaci u kořenu velmi silně zbrzdí, takže pigmentace ve spodní části srsti zcela chybí. Inhibitor se vyskytuje u všech typů a barev srsti, takže stříbřitou barvu lze nalézt a určit podle špiček chlupů. Například želvovinová kočka s kresbou a s černou základní barvou, mramorovanou kresbou a stříbřitou podsadou se nazývá černě stříbřitá tortie tabby blotched.
Bílá
Bílá barva přitahovala lidstvo odpradávna a bílé kočky měly v mnoha civilizacích privilegovaná postavení. Bílou barvu srsti způsobuje dominantní gen, díky kterému není ve vrstvě srsti žádná pigmentová buňka. Bílé kočky mají různé barvy očí, nejčastěji je to zelená nebo oranžová. Dokonce existují bílé kočky, které mají každé oko jiné, např. modré a zlaté (takové kočky nosí v Turecku štěstí) nebo zelené a zlaté. Úplně nejvzácnější barvou očí u bílých koček je oboustranně modrá.
Výjimečně, a to především na Dálném východě, se objevují bílé kočky s modrýma očima s genem způsobujícím modrooký albinismus. Klasický červenooký albinismus se doposud u domestikovaných koček neobjevil.
Bílé kočky bez ohledu na plemeno bývají často zcela hluché, což přináší obtíže v chovu i zákaz plemenitby. Vysvětlení tohoto jevu nemusíme právě chápat, ale musíme mu věřit: Chlupy obsahující pigment mají jiné fyzikální vlastnosti než ty bez pigmentu, a protože i vnitřní ucho kočky obsahuje chlupy, které se na rozdíl od jiných barev pro nedostatek pigmentu nemohou rozechvívat a předávat signál sluchovým nervům, zvukové vlny nemohou dorazit do mozku.
Pestrost i v názvosloví
V současné době je na celém světě známo více než padesát kočičích plemen. FIFe, jedna ze světových felinologických organizací, jejímž členem je i Český svaz chovatelů, jich uznává třicet pět. A možná u poloviny těchto plemen se vyskytuje barevná varieta májové kočky, odborně zvaná želvovinová s bílou. Ve Spojených státech amerických se toto zbarvení nazývá calico, v anglosaských zemích chintz. Tradiční plemeno Japonska, japonský bobtail, se v této varietě označuje jako mi-ke. Anglická terminologie této barevné variety se nazývá Tortoiseshell and white, v němčině zní také zajímavě – Schwarzschildpatt mit weiss.
Barvy jako od Picassa
Atraktivní želvovinové kočky s bílou mají velké a ohraničené barevné skvrny černé a červené různých odstínů, od sytě zrzavých po téměř krémové. To vše obklopuje zářivě bílá. Poměr bílé barvy a ostatních barev je proměnlivý.
Nejmenší podíl bílé barvy má bikolor (u želvovinových koček vlastně trikolor) – barevné skvrny musí být zřetelně ohraničené, barevně stejnoměrné a harmonicky rozložené po celém povrchu. Barevný podíl je maximálně dvoutřetinový a minimálně na polovině povrchu těla, zbytek tvoří bílá. Bílý proužek, "plamínek" v obličeji je žádoucí, rovněž tak je žádoucí bílý pruh přes lopatky. U perských či britských koček bývaly dřív standardy mnohem přísnější. Vycházelo se ze standardů holandských králíků, kde jakákoliv nepravidelnost v bílé skvrnitosti vede až k diskvalifikaci jedince (a takový končí na pekáči). Tento trend je již u koček překonán uznáním dalších variet s bílou skvrnitostí.
U zbarvení harlekýn barevné skvrny pokrývají nejméně čtvrtinu a nejvíce polovinu celkového povrchu těla. Ostatní podíl mají tvořit různě veliké a ohraničené bílé skvrny.
S největším podílem bílé barvy v srsti je zbarvení van. To je popisováno jako extrémní zbarvení bílé skvrnitosti, kdy v ideálním případě jsou žádány barevné skvrny pouze na hlavě kolem uší a od kořene až po konec ocasu. Jsou ještě tolerovány tři malé nerovnoměrně rozdělené barevné skvrny na těle nebo nohou. Hruď a břicho musí být vždy bílé.
Takovéto rozdělení podle množství bílé skvrnitosti se používá u koček perských, exotických, evropských, britských i manxů. U ostatních plemen, kde se "májové zbarvení" může vyskytovat, u koček mainských mývalích, norských lesních, tureckých angor, sibiřských, japonských a kurilských bobtailů a všech rexů, se nazývá nespecifikovaná bílá. Zde barevná srst může mít libovolný podíl bílé barvy – bílý plamínek v obličeji, bílý medailonek, více bílé na hrudi, bílé "ponožky" na tlapkách – podíl či vymezení bílé barvy není nijak charakterizován nebo omezen.
S tímto zbarvením se můžeme setkat také u běžných koček domácích, ať už polodivokých, nebo našich domácích miláčků. U nich se dokonce setkáváme s ještě větší pestrostí i s extrémy, třeba jednou bílou tlapkou či s jedním barevným uchem na bílém těle. To vše proto, že si zde plemenitbu řídí sama příroda.
Skvrnitost je atraktivní
Bílé skvrny u koček podmiňuje dominantní gen "S" pro strakatost (white spotting), který je ve svých projevech velmi variabilní. Jeho působením vznikají v srsti malé i větší skvrny až po převážně bílou srst se zbytky základní barvy. Obecně lze říci, že heterozygotní stav alely (Ss) způsobuje menší podíl bílé barvy, kdežto homozygotní stav (SS) větší podíl. V praxi se však alela S nechová vždy zcela podle tohoto pravidla a tím působí chovatelům nemalé potíže. To však bíle skvrnitým kočkám nijak neubírá na atraktivnosti a chovají se ve velkém množství napříč plemeny.
Bílá skvrnitost se může kombinovat se všemi skupinami kočičích barev: plnobarevné s bílou (černý, modrý, čokoládový, lilový, červený, krémový bikolor, harlekýn, van), želvovinové s bílou, kresbové s bílou, stříbřité s bílou či se siamskými odznaky a bílou… Kombinací barev je opravdu dost a dost.
V Japonsku Mi-Ke, u nás májová koťata
Tortie, hovorově želva, resp. želvovinová barva, je dalším velmi zajímavým zbarvením koček. Základní barvou je vždy černá nebo její odvozenina. Tato srst obsahuje jak eumelaniny, tak phaeomelaniny, takže odstíny jsou skutečně pestré: kombinace černé a červené barvy, čokoládové s červenou, skořicové s červenou. Když se k tomu přidá zředěné želvovinové zabarvení, tak se rodí kočky modrá s krémovou, lila s krémovou, plavá s krémovou… Pokud je převaha eumelaninu, kočka je pak téměř celá černá (čokoládová, skořicová, modrá, lila, plavá) s několika skvrnami různých velikostí červené nebo krémové.Černo – červené želvovinové kočce se podle oficiálního názvosloví říká černě želvovinová (black tortie), standardy dále uznávají modře želvovinové kočky, čokoládově želvovinové, lilově želvovinové, skořicově želvovinové a plavě želvovinové. V želvovinovém zbarvení se mohou nacházet bílé skvrny, takto zbarveným kočkám se u nás říká májové kotě, v Japonsku Mi-Ke a těm se zvednutou tlapkou kočka vítací. Želvovinové kočky mohou mít v srsti i různou kresbu. Májové zbarvení s kresbou v černých i červených skvrnách patří k nejfrekventovanějšímu zbarvení koček našeho venkova.
Genetická podstata
Gen O ve své homozygotně dominantní podobě OO způsobuje červenou barvy kočky, ve své dominantně heterozygotní podobě Oo kočku želvovinovou. Gen pro červené zbarvení srsti je jediným genem, který je závislý na pohlaví kočky. O - gen pro červenou (či ředěnou krémovou) barvu je nesen na chromozomu X, a takový se u kocoura nevyskytuje. V praxi to znamená, že želvovinoví kocouři by prakticky neměli existovat. Výjimečně se však takový kocour narodí, většinou, podle dostupné literatury, je ale neplodný. Jsou však známé případy plodných želvovinových kocourů.
Kočka, s pohlavními chromozomy XX, může vykazovat tyto kombinace:
OO - červená kočka
Oo - želvovinová kočka
oo - kočka není červená
Kocour, s pohlavními chromozomy XY, může vykazovat tyto kombinace:
O - - červený kocour
o - -kocour není červený
Když se podíváme na krytí želvovinové kočky nejprve černým a následně červeným kocourem, tak nám schémata základních křížení prozradí i mezi zkušenými chovateli málo známé pravidlo: "Barvu narozeným kocourkům určuje jejich matka." Červená kočka rodí pouze červené kluky, černá kočka černé kocourky a želvovinovým kočkám se rodí jak červení, tak i černí kocourci.
Základní krytí želvovinových koček
Z krytí černého kocoura (XoY-) x želvovinové kočky (XOXo) se rodí černí a červení kocourci a černé a želvovinové kočičky.
Z krytí červeného kocoura (XOY-) x želvovinové kočky (XOXo) se rodí černí a červení kocourci a červené a želvovinové kočičky.
Ten, kdo se chce věnovat chovu koček naplno, měl by vzít na vědomí, že tato křížení nejsou ani malou násobilkou kočičí genetiky. Jsou to takové základní kupecké počty k pochopení dalších a složitějších barev. Bez těchto vědomostí se nedají plánovat a odchovávat základní barvy koťat, nedají se ani šlechtit složitější, o nových barevných varietách ani nemluvě.
Ještě jednou si tedy zopakujeme, že základními barvami u koček jsou černá, červená a jejich kombinací vzniká i želvovinové zbarvení. Všechny ostatní barvy jsou "pouze" odvozeninami způsobenými dalšími geny a jejich kombinacemi.
Krásné a atraktivní
„Když navštívíte rezidenci Chartwell blízko Westerhamu v Anglii, která patřila Siru Winstonu Churchillovi, můžete v jejích zahradách zahlédnout statného zrzavého kocoura, jak loví myši, nebo jen tak odpočívá v záhoně šanty. Když se o věc budete zajímat dále, zjistíte, že kocour Jock III. tady vlastně plní poslední vůli velkého státníka. Praví se v ní totiž, že v rezidenci Chartwell má stále pohodlně žít zrzavý kocour.
Sir Winston Churchill kočky a kocoury miloval, obzvláště ty zrzavé. Říká se, že jeden z jeho kocourů se účastnil všech válečných zasedání vlády, kde pro sebe měl dokonce rezervovanou židli. Jocka (toho prvního), zrzavého kocoura s bílou náprsenkou a tlapkami, dostal Sir Winston Churchill v listopadu 1962 ke svým 88. narozeninám od Sira Johna (Jocka) Colvilla, který byl jedním z jeho osobních sekretářů. Po něm také dostal kocour jméno. Svůj život prožil v luxusu, žil v rezidenci i po smrti Sira Churchilla. Je pohřben na tamním zvířecím hřbitově.
Jock III. bydlí se dvěma členy personálu v jednom z apartmánů v domě. Má k dispozici kočičí dvířka, takže může chodit domů nebo ven, jak se mu zlíbí. Jock se prý skutečně chová jako vznešený kocour – běžné návštěvníky se svou důstojností přehlíží, ale má cit pro situace, kdy se má procházet před novináři, kteří do Chartwellu přijíždějí ze všech koutů světa, aby si ho vyfotili." I takové informace se dovíte na webových stránkách "modrý kocouř".
Červení nejsou jen kocouři
Takových zrzavých kocourů běhá po celém světě dost a dost. Někteří jsou bezprizorní tuláci, neohrožení lovci myší, možná i takoví temperamentní raubíři, že si občas chytnou nějakého ptáčka. Zrzečkové zdobí i mnoho bytových interiérů a dělají společníky lidem. Červená, jak se rezavá barva odborně nazývá, je totiž mezi chovateli ušlechtilých kočičích plemen velmi oblíbená.
Mnoho lidí se stále domnívá, že v této barvě se vyskytují pouze kocouři. Je sice pravda, že červených kocourů je daleko více, ale červené kočky nejsou žádnou raritou. Tato skutečnost vyplývá ze samotné podstaty červené barvy. Jako jediná se totiž dědí ve vazbě na pohlaví. Zatímco ta ostatní zbarvení u koček se dědí samozřejmě podle svých zákonitostí a nezáleží na tom, zda nositelem vlohy je kocour nebo kočka. U červené barvy je to jinak. I když genetika je velmi zajímavá věda, nebudeme se jí podrobně zabývat. Postačí nám pouze informace, že červené zbarvení je vázáno na pohlavní chromozom X.
U všech savců (nejen u koček) je samčí pohlaví určeno jedním chromozomem X (XY) a samičí pohlaví je určeno dvěma chromozomy X (tedy XX). Aby byl kocour červený, stačí, aby měl jednu vlohu pro červenou barvu, zatímco kočka musí mít vlohy dvě. Proto se tedy častěji setkáváme se zrzavými kocoury.
Červená barva u koček je zvláštní i v dalších ohledech. Je totiž způsobena jiným typem pigmentu než ostatní barvy, za červenou barvu odpovídá phaeomelanin. I když je tato barva pro chovatele nesmírně přitažlivá, způsobuje jim nejedno trápení. Není prakticky možné odchovat dokonale stejnoměrně červené zvíře. Červené kočky mívají náznaky kresby nejen na hlavě, ale i na ostatních částech těla, na bocích, končetinách i ocase, červená barva bývá na různých částech těla nejednotná, málokdy je její tón sytý a intenzivní. Také tyto vlastnosti jsou dány genetickou podstatou červené barvy a chovatelé je mohou ovlivnit jedině vhodným výběrem chovných jedinců.
Červená napříč plemeny
Červená barva srsti se nachází u většiny kočičích plemen. Vyskytuje se buď samostatně jako plnobarevná nebo ve spojení s některým druhem kresby, ve spojení s bílou skvrnitostí, se stříbřitostí či s některým druhem zesvětlení (siamské, barmské). Všechny barevné variety koček s červeným zbarvením jsou efektní a chovatelsky zajímavé.
Příklady genotypicky červených koček:
EXO d - exotická červená
TUV d - turecká van (kaštanová)
BUR d - barmská červená
PER ds - perská červeně kouřová
BRI d 03 - britská červenobílá
EUR d 22 - evropská červeně mramorovaná
SIA d 21 - siamská s červenými odznaky a kresbou
a mnohá další plemena a barevné variety
Garfield, mezi zrzky jednička
Nebyli bychom asi daleko od pravdy, kdybychom prohlásili, že mezi celosvětově nejznámější zrzavé kočky patří Garfield. Tohoto kocoura stvořil autor komiksů Jim Davis již v roce 1978. Tehdy začal vykutálený zrzavý lenoch bavit svými vtípky a nevypočitatelnými kousky miliony čtenářů časopisů na celém světě, objevil se v animovaných filmech a stal se hrdinou mnoha knih.
V roce 2005 jsme se s neurotickým kocourem mohli setkat i v kinech v novém kombinovaném hraném filmu. Jeho příběh vypráví o tom, jak pohodlný "jedináček" Garfield, rozmazlovaný svým pánem, spisovatelem Jonem, začne neskutečně žárlit na fenku Odii. Tu přivede Jon domů, protože je zamilovaný do mladé veterinářky Liz. Jenže když psí slečna zmizí, začne Garfieldovi chybět a vydá se do světa ji hledat. Z cynického zrzavého tlusťocha s trefnými hláškami ze života se bohužel ve filmu stal jen neohrabaný dětský hrdina. Tenhle kocour měl asi zůstat jen na papíře…
Jiným celosvětově známým zrzavým kocourem je Křivonožka. Objevuje se jak v literární podobě, tak i ve filmu kultovního hrdiny Harryho Pottera.
P. S.
V jednom velmi starém snáři se lze dočíst: "Zrzavého kocoura viděti, s falší se sraziti". I některá stará moudra léty pozbývají platnost. Vždyť právě zrzavé kočky se již dlouho drží na vrcholu popularity u koček ušlechtilých, ale jsou k vidění i v zahradách domů a svými zářivě rezavými kožíšky oslovují nejednoho milovníka koček domácích.
Krásný den Vám přeje Sandra a Sphynx Cattery Mutiny
Žádné komentáře:
Okomentovat